Autumn ano mám s tím zkušenosti.

Moje máma když jsme byli malí a měli jsme být nemocní, měla vždycky předem jeden sen. Pokaždé stejný se stejnými lidmi...

Jinak bydleli jsme v domě, kde se zabil kluk v garáži výfukovýma plynama. Přestože jsme se to dozvěděli až po čase, věděli jsme, že tam je někdo s námi. Bydleli jsme tam 3. Já s manželem v jednom pokoji, spolupracovnice v druhém a když někdo přijel tak ve 3tím... Mockrát se stalo, že se otevírali dveře, bylo slyšet stěhování nábytku v prostředním pokoji, když tam kolegyně nebyla a byl někdo v tom 3tím pokoji. Slyšeli jsme to my i naši. Všichni jsme si mysleli, že ti druzí něco stěhují. Šlo to ale ze zamčeného prostředního pokoje. Zhasínali světla, vypadával kamerový systém, nebo byl na některých kamerách najednou šum, třeba jen pár vteřin. Občas bylo slyšet kroky s dveře z nižších pater, tak jsme to kontrolovali kamerama od sebe z pokoje a pak jsme museli celý barák projít, místnost po místnosti a zkontrolovat to. Nikde nikdo... Je to tam do dneška a spousta lidí co tam přespává to cítí aniž by cokoli věděli...

Když mi zemřela sestra byla tu snad půl dne jen u nás v ložnici a obýváku. Hýbali se mi tu věci, které s ní nějakým způsobem souviseli. V jeden čas jsem se v noci probudila a věděla, že je u nás nebo u našich. Táta s ní v noci vždycky v určitou hodinu mluvil. Chodila ho budit a on s ní mluvil jen v jejím pokoji. "Seděla" mu na klíně. Jednou ráno, když se probudil našel na stole papír s jejím písmem. Bylo tam napsáno Nezlobte se na něj, on za to nemůže (myšleno mýho bráchu který to auto řídil). Táta si jen matně uvědomoval, že v noci něco psal. Ten papír byl tímhle popsaný celý. V prvních dnech když jsme si psali po skypu nebo ICQ, byl text v určitých slovech rozdělen na písmenka a jednotlivé řádky. Co písmenko to řádek. My to nedělali. Přestože jsme měli všichni zaplou historii na ukládání se nikdy tento text do historie neuložil. Dělalo to i mé kamarádce, která mě tehdy hodně držela nad vodou a ji nikdy neviděla. Moje máma šla do kuchyně vařit oběd a seděla tam v kuchyni na židli jako dřív a chtěla si povídat. K tomu aby ji ale viděla, musela "dospět". Neustále se jí měnili melodie v telefonu, na sestřiny oblíbené. Rozbil se hrníček, který dala mámě přitom byl na místě odkud by spadl jedině, kdyby ho někdo záměrně zhodil... Takových věcí se u nás dělo prvního půl roku hodně. Po půl roce se to dost omezilo na určitá období v roce. Kolem něčích narozenin, "výročí" její smrti apod. První rok na podzim táta skončil na noční, dojel domů, lehl se usnul a byl vzbuzen. Budil mamku a museli jet na hřbitov a na místo kde se to stalo. Prostě je to tam táhlo... Bylo to v období dušiček. Tohle se stane tak 3x4x do roka ještě i teď, kdy je to 3tí rok. U nás je vždycky v tu noc 400km daleko od rodičů, je "divné" podnebí. Nikdo nemůže spát a je tu cítit přítomnost někoho dalšího. Jinak my ostatní s ní "mluvili" zprostředkovaně přes tátu. On k ní měl nejblíž tak nejspíš proto mu to šlo.

Bylo by toho mnohem víc, ale to by bylo fakt na dlouho.