Nepřipouštět si její výlevy k sdrci.
Buď má depresi a musí jí pomoct lékař, nebo je taková povaha. Taková je i má matka. Vždycky je něco špatně. Když brečí, že ta stěna by měla být bílá, po nějaké době ji teda taťka nabarví na černo, tak zase bude brečet, že ta stěna má být bílá. Je to tak se vším. Buď je táta pořád na zakázkách, když zakázky nejsou, tak ji zase s..e, že je doma. A tak je to se vším - počasí, jídlo, práce, lidi, atd...
Jsem už na to imunní, ale trvalo mi si proti tomu udělat hroší kůži.
Sama mám své problémy a ještě mě zatěžovaly a ležely v hlavě její. Jak jí pomoct, co jí říct, atd... Teď už jen pouštím jedním uchem tam, druhým ven. Jsme hlavneě v kontaktu přes telefon, už jen podle jejího hlasu jak to zvedne poznám, v jakém tónu se hovor povede. Buď bude jen nadávat, nebo naopak si normálně pokecáme.
Záleží, jestli je to tak pořád, nebo je to jen nějaká momentální deprese.