Ahoj (často si na tebe vzpomenu)

četla jsem hodně starých knih a jedna byla o vdané ženě, která odpouštěla, hodně let, byla od muže ponižována a to velmi, spal s jinými ženami, odmítal ji a ona trpěla, šla vždycky do kostela a odpustila, šla v tom vztahu dál. Nakonec toho muže zlomila svou láskou, ten muž ji pak velmi miloval, pochopil, že spoustu těch věcí, které si užíval bylo jen pozlátko, marnost nad marnost...

Píšu to, protože často přemýšlím co to je vlastně ta "sebeúcta" a kde jsou ty hranice, ztrácí žena která odpouští a miluje sebeúctu? Skoro bych to dala jako samostatné téma, často tu píšou ženy, které milují a je jim ubližováno.