Ag,
jsou to tři roky, co jsem se 3 dětmi odešla od manžela podobného ražení, jako je ten tvůj.
K odchodu jsem se odhodlávala dva roky. Nechtěla jsem brát dětem tatínka, měla jsem pocit, že manžela nemůžu zradit. Nebyla jsem na tom dobře se sebevědomím, i můj manžel mě totiž trestal, protože mi musel ukázat, že se k němu chovám špatně, tak abych se mohla napravit...

Původně jsem nechtěla odcházet, jen jsem chtěla vyřešit to nejpalčivější, a sice abych nezůstávala bez peněz, což se stávalo běžně. Šla jsem tehdy na sociálku s naivní představou, že mi pomůžou manžela nějak srovnat. Tam mi řekli: paní, to, co vám manžel dělá, je domácí násilí a vy byste měla požádat o svěření dětí do péče a alimenty pro ně.

Ještě jsem se nějakou dobu rozmýšlela, věděla jsem, že až to udělám, nebude cesty zpět.
Taky jsem se manžela hrozně bála, vyhrožoval, stejně jako ten tvůj, že odejdu s holýma rukama a bez dětí.

Zkrátím to: odstěhovala jsem se i s dětmi do pronajatého bytu do místa, odkud pocházím. Mmch, manžel byl u stěhování, fotil si veškeré věci, co jsem nakládala do stěhováku, stejně jako lidi, co mi poháli.
Manžel chtěl děti do své výhradní péče, oficiálně pak požádal o střídavou. Neprošlo to, děti mám v péči já, jsme rozvedení.

Trvalo to celé přes 2 roky, nebylo to snadné, ale zvládla jsem to - a děti taky.

Vztahy s bývalým manželem stále nejsou jednoduché a zřejmě nikdy nebudou. Nicméně musíme se domlouvat kvůli dětem, které si brává na víkendy a na prázdniny - a to se lepší.