No ale my měsíce tápali, proč vlastně vůbec nemluví, co jí je. Ani bratr nic nenaznačil a ona komunikovat schopná byla, ale jen s kamarádkami s námi ne. Stačilo by rozhodně se zmínit. Nikdo by to neřešil, ale takhle to beru tak, že pokud nestála o naší důvěru tenkrát, tak proč to s ní řešit po letech?
Vžijte se vy do nás. Celá rodina se scházela, ona výjmečně taky (svatby, kulatiny), ale radši si sedla na balkon a kouřila než aby cokoliv řekla. A tak zle na tom nebyla, byla schopná se s mamkou domluvit, aby jí hlídala, takže s vysvětlením by to bylo možná lepší nemyslíte???
Já jsem velmi tolerantní, tušila jsem, ale i nemocní musí dodržovat nějaká pravidla. Kdyby alespoň později přišla, bylo to tak a tak, ale my si pořád hrajeme na to, že jí nic není.. Takže co s tím?