Já mám švagrovou, co je už dlouhá léta v péči psychologa. Byla doba, že jsme si mysleli, že na návštěvu nechodí, protože nás nemá ráda. O jejím zdraví jsem se dozvěděla náhodou až když jí změnili prášky a spustilo jí to vnitřní krvácení a musela do nemocnice. Nechápu proč nám to nikdy ani nenaznačila. Vy se vymlouváte, jak jsou všichni necitliví, ale jak se tvářit na "normálně zdravou ženskou", když se opravdu jen věčně ksichtí, nic neřekne, ani že jí není dobře a pak očekává nějaké pochopení.. Nikdo z rodiny to nevěděl (kromě bráchy) a ona to ani tak nechtěla, ale my zase bez vysvětlení tvořili možnosti, proč se s námi nebaví, když jí nikdo nikdy nic neudělal a samozřejmně časem jsme získali averzi, když seděla a nemluvila nebo mezi nás nešla vůbec a to dlouhé měsíce, případně se omezila na kouření na balkoně.
Dneska je mi zatěžko se s ní bavit. Taky o čem? Za ta léta jsme nic nevěděli, neobtěžovali se nic říct i když jsme do nich rýpali, proč, jak, kdy, co. Teď už s ní těžko navážu nějaký kontakt a ona je asi ráda, zas nemusí nic vysvětlovat. Beru to jako zradu. O depresích vím své, zrovna teď jsem si v těhu prošla obdobím, které by se dalo specifikovat jako "pěkná melancholie" a doufám, že mě po porodu někdo pohlídá aby se to nějak nevrátilo a nevyhrotilo, manžel je poučen, ale chci, aby také vše řekl rodině, protože jinak to prostě nemůže fungovat. Takže každý, kdo tady hučí, že mu lidé nevyjdou vstříct, tak ať si sáhne do svědomí. Buď od těch lidí chci pochopení a pak je jasné, že nějaké info dostat musí nebo nechci a pak ať si plácají co chtějí, ale nemůžu čekat, že pochopí vše na dálku.