Právě proto jsme do darovaných nešli, ale šli jsme do adopce. Adopce mi v tomhle přijde čistá - děti to ví, okolí to ví. Do budoucna může přijít darování orgánů aj. - co pak říct - jsi náš, ale nemáš naše DNA? Neumím si vůbec představit, jak bych to dítěti vysvětlila. A neříct a věřit, že to nikdy nebudu muset říct - s tím bych asi žít nemohla. Ale vím, že touha po dítěti je nad všechny touhy světa, tak ti jen přeju,a by bylo vše OK a ty byla spokojená máma. Jen uvnitř si ten pořádek budeš muset udělat sama.