Chtěla bych Vás poprosit o názor, zda byste na našem místě řekli pravdu, mlčeli nebo zatloukali.
S manželem se snažíme o dítě 6 let, ačkoli všechna vyšetření máme hotová, mnohá byla provedena opakovaně, nikdo nepřišel na důvod, proč jsem nikdy neotěhotněla. Je toho opravdu hodně, co máme za sebou, kromě klasické medicíny (3x IVF, 3x IUI) také různé alternativní postupy (Mojžíšová, léčitelé, bylinkáři, doplňky stravy, lázně...). Prostě dva mladí, zdraví, aktivní lidé, ale dítě nikde. Nicméně jsem člověk, co odmítá rezignovat, touha po dítěti je veliká, což asi zrovinka čtenářkám na Rodině není třeba zdůrazňovat. Darované spermie odmítl manžel, asi v tom bude něco z mužské ješitnosti, nerýpala jsem se v tom. Darovaná vajíčka zase nechci já, od pojišťovny už nemáme na úhradu nárok a pokus s darovanými vajíčky by nás vyšel na 90 tisíc, to dokupy nedám. Po dlouhých úvahách jsme se nakonec rozhodli pro KET z celých darovaných embryí od anonymního páru, který prošel také léčbou neplodnosti. Mám nejasné tušení, že toto by mohlo vyjít. Ano, jistě tu existuje i adopce, ale když já bych chtěla být s miminkem od začátku a taky si prožít těhotenství, jako každá normální máma, snad chápete...
Ale k mému dotazu, v případě, že uspějeme a já myslím, že ano, řekly byste to někomu nebo byste mlčely jako hrob a zůstalo to jenom mezi Vámi a manželem?
Pořád nevím, jak se k tomu postavit. Lhaní je mně z duše nepříjemné, však si myslím není zač stydět, na druhou stranu, co je komu do toho, že. Pokud jde o moji rodinu, tam by to asi všichni vzali v pohodě, však jsme tam namíchaní vlastní i nevlastní a žijeme vesele. Trochu bych se bála tchánovy reakce, on je moc fajn, ale potrpí si na „vlastní krev“, dokonce vede takovou kroniku rodu, je mu už 75, tak proč mu brát nějaké iluze. Pořád mně to leží v hlavě. Co Vy na to?
Dostanu se na net až zítra, ráda si pak Vaše názory přečtu.