Protože jsem trucovala a odmítla jít na vysokou, od 18 do 21 let jsem pracovala.
Na onkologii.
Je to nesmazatelná zkušenost k nezaplacení, ale na vysokou školu jsem nakonec "utekla" - nechtěla jsem dopadnout jako většina mých kolegyň.
Zatímco já se pracně snažila balancovat mezi profesionalitou a empatií a každého čtvrt roku se zhroutila a probrečela den nebo noc, dámy (v 90% případů rozvedené s podivnými vztahy se svými dětmi) už měly toto období dávno za sebou a byly ryze profesionální, až necitelné.

Podle mě je to normální obrana organismu, aby jim nehráblo, když dělají celoživotně takovou práci, ale mohly by se to citlivé chování aspoň naučit

Kdybych měla vidět x krát ročně porod miminka na hranici přežití a jeho nešťastnou mámu, asi by mi přeskočilo zaručeně!