Mě moje 2,5 nejvíc vytočí tím, když po trpělivém poctivém opakovaném dlouhotrvajícím vysvětlení proč něco nejde nebo nemůže udělat, zopakuje svůj požadavek a to tak, že je jasné, že jsme opět na bodě nula. Ona je naprosto úžasná, nehne brvou a s takovým tím čistým milým pohledem se mě zeptá znovu na to stejné, co už delší dobu řeším. Když zaječím a jsem hnusná, počká až skončím, a znovu zopakuje, co potřebuje. Starší mě vytočí tím, že ačkoliv nejsme ani na začátku řešení problému a řeší se podmínky apod., začne mluvit takovým tím kuňkavým bolestným hláskem, pobrekávat a kvílet. V podstatě mě děti vytáčejí tím, že pořád něco potřebují, i když jejich matka už nemá sílu