Přidat odpověď
To je o povahách né o výchově. Mám sourozence a nevídáme se, přičemž rodiče, tedy strana otce se stýká velmi pravidelně a mám to ráda - ty rodinné sešlosti. Ale sestra je úplně jiná, mimo, mi cizí. Podobně to má manžel. Své sourozence bereme jen jako nutné známé.
Zase na druhou stranu, nechci jedináčka, ale né kvůli tomu dítěti, ale kvůli sobě. Nechtěla jsem druhé dítě, nyní mne cosi trefilo a chtěla bych. Pro změnu nejde. No co se dá dělat, osudu neuteču. Ale nechci dítě jako parťáka či sourozence, chci prostě a jednoduše druhé dítě pro sebe.
Co se smrti jednoho týká, myslím, že bolest ze ztráty je stejně velká ať mám 1 nebo 10 dětí, nic to nezmírní. Ale jistojistě je další přeživší dítě brzdou, aby ta matka neodešla ze světa dříve. Jinak ale máme tady rodinu, která kdysi přišla o dítě a to, které zůstalo, bylo hromosvodem depresí. Nejednou slyšel "tys měl sedět v tom autě" No, dnes je z něj slušný alkoholik. Takže těžko říci.
Předchozí