Ahoj
udělala jsem hroznou chybu. S přítelem jsme se v zimě domluvili, že se chceme vzít. Mně je 21, přítel je starší. Plánovali jsme to přesně za rok. Jenomže pak do všeho začala strkat nos moje rodina - proč, na co, jestli to není zbytečný, že ještě studuju (můj přítel pracuje), že jsme mladí, ať ještě proboha nezakládáme rodinu... Tohle jsem snášela tři měsíce. Pořád jsem to poslouchala, v hlavě jsem nosila jen tohle. Až jednoho dne si moje maminka pozvala přítele na "kobereček" a řekla mu, že se svatbou opravdu nesouhlasí a chce, abychom počkali. Přítel byl a je přesvědčený, že nás oba zvládne uživit, dokud budu studovat, já mu věřím. Ale pro moji mamku neplatí žádný argument. Potom, co mého přítele "vyzpovídala", tak jsme se my dva začali kvůli svatbě hrozně hádat. Prostě už to nebylo takové to těšení se, hádali jsme se, co dělat, až jsem bouchla do stolu a řekla, že to teda posuneme. Přítel z toho byl na prášky, svatbu si moc přál, já taky, ale tohle jsem udělala, protože už jsem prostě z těch keců nemohla dál. Teď, po 3 měsících, co jsem to odložila jsem zjistila, jak strašnou chybu jsem udělala. Že jsem dala přednost názoru mojí rodiny před přítelem, kterého moc miluju a vzít si ho chci. Nejsem šťastná, že se svatba posunula, pozoruji to na sobě, prostě ji nechci posunovat, akorát jsem si to uvědomila až teď, že si neberu rodiče ale přítele. Takže jsem mu řekla, že je mi to líto a že si svatbu nepřeju odložit, že ji chci udělat v termínu, na kterém jsme se domluvili poprvé. Ale přítel už nechce. Prý se s tím už smířil a nechce už problémy s mojí rodinou. je prý tak otrávený a znechucený celou situací, že to chce radši nechat přeložené. nechce o tom ani diskutovat. Já vím, že si za to můžu sama. Udělala jsem velkou chybu. Ale cítím, že nejsem šťastná. Chtěla bych svatbu tak jako předtím. Ale asi už mám smůlu Prostě jsem si pozdě uvědomila, že v tomhle rodina rozhodovat nemá