Nebudu ti radit, co dělat, protože vidím, že máš vážné problémy se kterými jsem se já nesetkala a nevím, co bych dělala, každopádně to přeju hodně sil.
Také jsem asi před 2 lety vyhledala psychologa po dlouhém přemáhání.
Neměla jsem žádný "vážny" a zjevný osobní problém. Nikdo mi neumíral, nikdo nebyl vážně nemocný, "jenom" jsem se dostala psychicky na dno z rok a půl dlouhého marného hledání práce. Vím, že valná většina by si poklepala na hlavu, že tohle je přece normální a že nevím roupama coby. Ale mě neskutečně ubíjelo všechno co dlouhodobou nezaměstnanost provází. Potupující přístup personalistů, vědomí, že jsem finančně závislá na manželovi, že nejsem schopná se o sebe postarat, ž jsem úplně k ničemu... Nakonec to dopadlo tak, že jsem ráno nemohla ani vylézt z postele... Proč taky?
v této situaci, když už jsem nevěděla jak dál, jsem vyhledala psychologa.
A výsledek?
Zpražil mě takovým způsobem, že jako nikdo jiný.
Udělal ze mě blbou a naivní husu u které není divu, že ji nikdo nechce zaměstnat, když nemá praxi a tudíž nic neumí.
Zíval, dával mi najevo, jak ho otravuju, koukal se na hodinky a očividně se těšil domů. Moje otevřenost pak byla menší a menší. Nedoporučuju.
Šla jsem tam ještě několikrát a pak to vzdala. Nejlepší terapie jsou dobří přálelé a lidi které máte rádi a důvěřujete jim.