Václavko určitě to není Tebou. Byla jsem kdysi u psycholožky, když jsem měla vážné problémy při rozvodu manželství a dopadla jsem možná ještě hůř, než Ty, vyloženě jsem jí obtěžovala. Bohužel to na mně nechalo tak velkou stopu, že už nikdy (asi) k žádnému psychologovi nepůjdu. Změň doktora, protože pokud Ti nesedla, už Ti nesedne nebo jdi možná přímo k psychiatrovi - osobně bych ať už k tomu nebo onomu šla jedině na doporučení od někoho, kdo už u něj byl a byl spokojený. Navíc, já jsem na tohle dost škrt, nešla bych k soukromému psychologovi , ale to už zvaž sama.

Jestli Tě alespoň trochu můžu potěšit , tak hodně věcí nakonec opravdu uhladí čas. Na manžela se vybodni, tomu nepomůžeš, protože pomoci nechce, teď spíš vyřešit záležitosti kolem dětí. Dcera jsem myslela, že z nejhoršího je venku? A u syna - určitě mají ve škole kontakty, kam se obrátit přímo s ním, myslím, že se to tu řešilo nedávno na jedné diskuzi - o dospívání? - , jak se synem byly problémy zas s krádežema a nakonec s ním byli u nějakého odborníka, který mu jasně vysvětlil, co ho čeká, pokud bude porušovat věci, které jsou jeho povinnostmi. Prostě ho dostat k někomu - tady bych volila , aby to byl muž - kdo mu to vysvětlí i z té právní stránky.

Václavko hodně mi pomáhalo se vybrečet, stále dokola o tom povídat, jenže moje mamka v té době, kdy mi dělala rameno byla o kupu let mladší a hlavně neměla takové problémy, jako má teď maminka Tvoje, chtělo by to někoho, kdo by to zvládnul. Ono se brekem sice nic nevyřeší, ale člověku se uleví a může pokračovat dál.

Jo a rada, kterou se řídím, také jsem ji kdysi dostala - každý den udělat něco, i třeba malého, za co se můžu pochválit.