Chtěla jsem se podělit o svou nedávno nabytou zkušenost s návštěvou psychologa. A zda to opravdu takto chodí, anebo je chyba ve mně.
Nahromadilo se toho na mne moc. Drogová závislost dcery, těžká nemoc a nakonec úmrtí táty, průšvihy syna, problémy v zaměstnání, zrada člověka, kterému jsem věřila. A hlavně pití mého muže. Kvůli tomu jsem se obrátila na Prevcentrum, kde jsem dostala kontakt na psychologa. Tedy psycholožku. Objednací lhůtu měla téměř dva měsíce. Návštěva probíhala tak, že se mne zeptala, co vlastně chci řešit. Co si představuji. Vylíčila jsem jí v kostce co všechno se přihodilo. Stále se ptala, co vlastně chci řešit a jak. A že mne může objednat až na červen. Řekla jsem jí mimo jiné, že jsem po tom všem ztratila důvěru v sebe sama a že si kladu veškeré své pády za vinu. Prý musím začít u sebe, přestat si to myslet. Asi má pravdu, ale JAK to mám udělat? Můj muž mi za ta léta podsunul, že vlastně pije kvůli tomu, že doma není k vydržení. Cokoli řeknu, bere jako útok proti sobě. Třeba i mé konstatování, že v tiskárně došel papír... Cokoli řeknu, tak rýpu, šiju do něj, mimo jiné jsem se dozvěděla, že jsem bestie, že je mi jedno, že mi odveezli tátu do nemocnice. Tohle mne velice zasáhlo, o tátu, který byl velice špatně pohyblivý, jsme se s mamkou staraly přes dva roky... Tohle bylo takovým startovacím momentem, že jsem ho požádala, ať se odstěhuje k rodičům. Nevím, zda je u rodičů anebo u slečny, kterou si našel loni v září (protože jsem odjela s dětmi na dovolenou). Doma byl na víkend, od pátku od večera opilý, střízlivý snad jen v neděli dopoledne, abych mu nekřivdila. I on dostal kontakt na psychologa, ovšem nešel tam.
Nevím, jsem tak nějak v koncích, poslední kapkou bylo zjištění, že syn chodí už druhý týden za školu. Omlouvám se za poněkud zmatené téma, ale trochu mne přístup paní psycholožky zarazil - pomož si sám.