Ahoj,
nejsem s tím vším ještě moc smířená, ale bohužel se také přidávám do klubu. Letos na velikonoce se mi narodil chlapeček (je mu teď 20 dní). Celé těhotenství bylo v pohodě, spíš taková rutina, načůrat do kalíšku, zvážit se, změřit tlak. Bohužel třetí den po porodu, kdy mi malého vyndali z inkubátoru mi sdělili, že má těžkou srdeční vadu a pravděpodobně DS. Je to moje první miminko, rozhodně nespadám do kategorie starších rodiček.
Čekáme na genetiku, ikdyž všichni doktoři, kteří se s naším miminkem setkali si jsou s diagnozou jistí
Všechny co tady píšete o svých dětech s DS, říkáte jak je moc milujete.
Já jsem asi ještě moc na začátku, nemůžu říct, že bych miminko chtěla zavrhnout a nechtěla ho mít ráda, vím, že opustit by bylo to nejhorší co bych mohla udělat a že už si to bez něj nemůžu představit, ale přesto od začátku zápasím s tím, že se ho snažím učit mít ráda. Doufám, že jsem to napsala trošku srozumitelně. Prostě jsem si svoje dítě ani pořádně nepochovala a už mi řekli jak na tom je. A nějak mě to maminkovství akorát bolí...
Byli jste na tom podobně, nebo jsem krkavčí matka