Znám to z dřívějška, měla jsem endogenní deprese, stavy, kdy člověk neměl sílu vylézt z postele, chuť žít, nic. A přesně ten pocit, co už tu někdo popisoval, že už to nikdy nebude lepší...rady lidí okolo, myšlené sice dobře, "vždyť to přejde, zas bude líp, dostaneš se z toho", mi připadaly úplně mimo a měla jsem pocit, že mi nikdo nerozumí. Chuť se zabít jsem ale měla jen jednou v životě při hluboký krizi vlastní identity, naštěstí se mi to nepovedlo...Už je to hodně dávno, tenkrát se o depresích ještě moc nemluvilo, tak jsem s tím ze začátku nikde nebyla, antidepresiva nebrala, ale sama jsem pak vyhledala psychologa.

Wonder, určitě s tím někam jdi. Takové myšlenky sice asi k životu patří, nicméně jsou signálem, že je někde něco špatně...