Pilar, já Tě chápu, protože mám také tendenci spravedlnost prožívat - někdy až chorobně. Vím, jak jsem třeba nenáviděla situace, kdy jsem se proti své vůli dostala do nějakého konfliktu (blbý příklad - bratr nebo někdo jiný si začal) a pak jsme byli všichni kolektivně potrestaní. A nikdo z dospělých, kteří mě sprdli nebo potrestali, mi nebyli schopní vysvětlit, jak jsem se měla chovat, abych se trestu vyhnula. Prostě cokoli jsem udělala, bylo špatně - když jsem se bránila, když jsem si nechala nadělat na hlavu, když jsem žalovala. Prostě ať jsem udělala cokoli, všechno bylo blbě. A já jsem pak ztrácela motivaci se o něco snažit.
Dost se na tohle téma dohadujeme s manželem, protože on je také zastáncem kolektivních trestů. Já už o něco méně, z hesla (a tuhle hlášku z duše nenávidím) "vinnej, nevinne, berte je po řadě" nebo "na provokování jsou zapotřebí dva" se mi chce Vždycky mi přišlo, že dospělí si chtějí zchladit ego a jsou líní něco řešit. A jeden můj/moje příbuzný/á se vyloženě vychloubá tím, jak děti záměrně řezal/a i neprávem. Že i když si byl(a) skoro ý/, že některé dítě v tom bylo nevinně, tak ho stejně zřískal/a, protože to tak pro něj/ni bylo pohodlnější a nádherně se odreagoval/a. A pak se všem děsně chlubil/a, jak se ho/jí děti bojí a neodváží se v jeho/její přítomnosti na sebe i ošklivě podívat. A samozřejmě se mu/jí to časem pěkně vrátilo i s úroky.
Na druhou stranu je mi jasné, že řešení některých dětských konfliktů je práce pro vraha a že mnohé z nich rešení ani nemají.