Znám paní, je jedináček, a když její rodiče zestárli, tak měla strašné potíže se sháněním domova důchodců, doplácením peněz apod. Ještě pracovala a starala se o své dvě nezaopatřené děti, myslím, že to byla velká zátěž, protože bydlela asi 150 km daleko, pak i víc a dost často musela řešit i různé přesuny z jednoho domova důchodců do jiného, pobyty v nemocnici, bylo to opravdu náročné a všechno to viselo jen na ní.
Já jsem z 5 dětí, a moji rodiče dožili svůj život v těsném sousedství s jedním bratrem a jeho rodinou, tak jim nebylo nikdy smutno, a další dva bratři bydleli poblíž, tak také mohli podle potřeby přijet. My zbývající dva sourozenci jsme byli trochu dál, tak jsme jezdili jen na návštěvy, ale byli jsme rádi, že rodiče mohou být doma a nemusíme se o ně bát, že se jim něco přihodí. Dožili se oba poměrně vysokého věku a i smrt měli milosrdnou, žádné trápení.
Jedináčků mi je zkrátka líto, myslím, že jsou ochuzeni o mnoho pěkných vztahů a někdy na nich "visí" až moc dospělých. A rodiče jedináčků jsou také hendikepováni - mívají málo vnoučat (mít vnoučata je snad ještě lepší, než mít děti), a v případě, že se dítě nevyvede nebo tragicky zemře, čeká je smutné a osamělé stáří. Mít jedináčka je sice pohodlnější a finančně méně náročné než mít víc dětí, ale umíte si představit, až ti naši jedináčci budou muset vydělávat na důchody? A to ještě nám, kteří jim asi navíc odkážeme obří státní dluh??? Nám se to žilo a žije, ale jak budou žít oni????