Já jsem nejvíc v háji byla kolem těch 21let a vyvrcholilo to v pokus o sebevraždu, pak se to zlepšilo tím, že jsem pochopila, že skončit ještě nechci, takže už jsem si byla jistá, že na život už si nesáhnu, ale pořád na prdlačku, pak mi prolítnul životem první člověk, kterej mě chápal (ve 26letech jsem našla prvně pochopení), pak zmiznul a přišel partner, kterému opět nedokážu říct vůbec nic ze vnitř. Pak před dvěma lety první přítelkyně, která chápe a ta mě už dostala na hodně dobrou cestu, ale stále to nebylo úplně ono. Teď nedávno další žena, která mi rozumí (tak dva měsíce zpátky). Svoje pocity vypisuji tomu člověku, co jsem ho potkala ve 26i letech a dost to pomáhalo, ale on "jen" vyslechl, nemohl pomoci víc. I to bylo MOC. Ale teď je to úplně jiné na terapii. Ale přijít tam třeba tenkrát v těch 21i letech, tak by to byl asi taky mazec.