Dobrý den, s partnerem jsme téměř tři roky a náš problém tkví v jeho lenosti. Kvůli neočekávanému výskytu nemoci, jsme se museli začít pokoušet o miminko, protože mi lékaři dali rok na to, abych otěhotněla, protože by to v budoucnu už nebylo možné. Miminko se nám po půl roce snažení povedlo a teď jsem dva a půl měsíce v očekávání. S mojí maminkou jsme kvůli tomu na ostří nože, takže spolu bydlíme u jeho rodičů už několik měsíců. Mám snahu neustále hledat jakékoliv podnájmy, ale pro něj jsou buď podezřele levné, nebo moc drahé nebo bez rekonstrukce, nebo s tím a tamtím. Hledá prostě tísíce výmluv, proč bychom se neměli stěhovat. Nedokáže pochopit, že situace, ve které se nacházím pro mě to není úplně jednoduché a on mi nedokáže být oporou. Vlastní máma se mnou nemluví, neustále se musím omezovat, kvůli jeho rodičům, protože bydlet pod jednou střechou přináší tísíce dohadů o tom, proč vařím tak a ne jinak, proč jsem to uklidila sem, když to patří tam, proč Tomáškovi žehlím tohle tričko, když ho má na doma a jiné a jiné... Jsem už unavená, mám nervy na pochodu a mám strach o to malé, protože stres, ve kterém se nacházím není pro mimi zrovna ideální. Partner mi ale oponuje tím, že nevím co společné bydlení obnáší, ale už dva roky mi slibuje společné bydlení. "Zadělávat" na mimčo jsme měli už ve vlastním a to jsme propásli. Nevím už co mám dělat, abych ho donutila se konečně pustit máminy zástěrky a naučit ho zodpovědnosti. To dítě, které nosím pod srdcem není jen moje zásluha a domnívám se, že i on by se měl konečně postavit na vlastní nohy a začít se chovat jako budoucí otec a hlavně dospělý chlap. Několikrát jsem s ním už mluvila o tom, že už se těším až se odstěhujeme, a že bych si přála konečně bydlet sama s ním, abychom si mohli užívat těhotenství jen ve dvou, ale vždycky to dopadlo hádkou o tom, že nevím kolik co stojí. Prosím, jsem už vážně v koncích a netuším co by ho víc kromě mimča přimělo k tomu, aby se osamostatnil.