Ono to má dvě strany. Na jednu - žiješ půl těhotenství ve strachu, zda je vada diagnostikována správně, zda půjde její odstranění, že vadu mají diagnostikovanou přesně...
Druhá strana je, že nemáš druhou půlku těhu psychicky v pohodě, většina lidí Ti bude říkat - čekáte holčičku? chlapečka? vždyť to je jedno: hlavně ať je to zdravé. A ty víš, že čekáš mimčo, které zdravé není.

Já byla v situaci, že jsem o vadě srdíčka svého miminka nevěděla (tehdy se screening nedělal běžně, ale jen rizikovým). Kdybych rodila doma, mimčo by do určité doby umřelo. Rodila jsem v porodnici, kde 4 hodiny po porodu zjistili, že mimčo má vrozenou vadu srdíčka. Hned ho peváželi do Motola, kde už byl ve správné péči. Týden po porodu jsme měli druhé narození. Neskutečně vyjímečný Dr. Tláskal nás úspěšně odoperoval. U nás je teď vše v pohodě, jen máme jizvu přes hrudník.

Někdy se do té doby vracím a právě polemizuju, co by bylo, kdybych o vadě věděla právě v tom 20tt. Ne každý má tolik síly a odvahy jít a starat se o postižené dítě. Projít ten kolotoč nervů, nadějí, beznadějí. A myslím si, že je rozdíl diagnostikovat rozsah vady v prenatálním stavu a po porodu přímo na dítěti. Uplyne do porodu 20 týdnů, za tu dobu se může ještě plno věcí změnit. Ať k lepšímu, nebo horšímu.
Myslím si, že většina matek si přeje porodit zdravé dítě.