Taky bydlíme u rodičů partnera a chci odsud pryč.Je jedináček a maminka je zvyklá že s tatínkem poslouchají co řekne.Z počátku když jsme ještě neměli dítě byl s nimi snad víc než se mnou.Několikrát jsem to tu chtěla vzdát.Stále potřebovali pomoct na baráku něco dělat a syn jim neumí odporovat aby nebylo zle.Dkonce se stalo že nám určovali jestli pojedeme někam v sobotu nebo až v něděli protože bylo potřeba udělat to nebo ono.Vůbec jim to nepřišlo divné a když jsem se ozvala já,tak jsem byla ta s prořízlou pusou co je drzá.Společnou máme chodbu a zahradu,byt máme v patře.Ale společné nazývám jen obrazně.Několkrát jsem vyslechla jak je to jejich barák a že mi tu nemáme do ničeho co mluvit.Takže držet pusu a krok,což není nic pro mě.Když k nám zpočátku chodili každou chvíli s tím že od muže zase potřebují s něčím pomoct a po zaklepání okamžitě následovalo otevření dveří řekla jsem dost a na dveře šla zvenčí koule.Od té doby co jsem začala říkat na rovinu svůj názor nejsem zcela v oblibě,ale kdybych mlčela i já zbláznila bych se.Nemluvím o tom že stále nyní i s dítětem bydlíme v provizoriu,protože tchánovci rozhodli že podkrovní byt si můžeme milostivě přestavět až jeho a jejich starý (cizí) nájemník který tam bydlí zemře.Takže zatím máme dva malé byty mezi kterými běháme přes chodbu,protože když jsem dostala nápad že propojíme dva byty které jsou vedle sebe,tchyně rozhodla že se nic bourat nebude.Já už mám rozhodnuto že po mateřské chci shánět něco,kam odejdeme a to se zase hrozně diví proč chceme odejít když tady je barák jako k.... . V poslední době se některé věci zlepšili,muž už tolik času netráví s tátou na domě,což je mu pro změnu vyčítáno zase z jejich strany.Podotýkám že tchánovci nejsou nijak staří.Tchyně je "jen" o 20 let starší než já,ale byla zvyklá že vždy šlo vše podle ní a to já nemůžu vždy respektovat.Můj názor: mám to vyzkoušené,ale do konce života takhle žít nemůžu.Potřebuji svůj prostor o kterém si budu sama moct rozhodnout a nemít pocit že pořád musím poslouchat a respektovat někoho dalšího.