Přidat odpověď
Jaano - díky. Taky nemůžu říct, že to neznám. Prošla jsem panickou poruchou jako duševní nemocí. A ač nesrovnatelné - i jízda metrem byla peklo.
Strach apod. opravdu chápu. Proto hledám cestu, jak dítě nezradit, pomoci mu a neublížit. A jak píšeš, ono se to násobí, někdy odměněno úlevným pocitem "hurá, ten strach byl horší, než celý zákrok", ale pak ten strach nastupuje znovu jindy. Proto se fakt snažím nehrotit to násilím.
A modlím se, aby to nezačalo bolet a nebylo akutní, na klinice jsou do večera, máme volat kdykoliv, ale náhoda je prevít.
Předchozí