hezký večer všem.
Syn - 11 let se panicky bojí zubaře. Od doby, co musel na ošetření akutně, zánět pod zubem a paní doktorka se přes mé prosby - pak i vztek - prostě nedala umluvit a zub vyrvala sice rychle, ale velmi bolestivě - bez umrtvení.

Vynadala jsem jí, řekla jsem jí, ať si záznamy ponechá a syna vzala jinam.

Dneska absolvoval ortodoncii, vstupní vyšetření - s tím, že i paní doktorka slíbila, že se NEBUDE DNES DÍT NIC JINÉHO, celou dobu se klepal a z vyšetření vypadla - i vzhledem k ortodoncii nutnost extrakce jednoho zbytku zubu a druhého celého, pod kterým se začíná tvořit zánět.
Prý raději hned. Jenomže syn prostě zpanikařil. Klepal se, na kolenou nás prosil, brečel, hrozné zoufalství.

Vysvětlovali jsme horem dolem, strach nepotlačili (asi bychom se s ním museli i poprat - a tenhle způsob se mi prostě nelíbí - nechci, aby ztratil svou důvěru k nám, ale taky nechci, aby to začalo bolet a pak bylo pozdě, když to lze bezbolestně, jen ho přesvědčit)

Dohodli jsme se, že ho objednám za týden, on se psychicky připraví a ač se strachem a pláčem, už bude mít smůlu.

Podobně funguje očkování, děti nepodrazím, že bych slíbila, že na očkování nejdeme, a pak se očkovalo, ale ani opačně, - tzn. sdělím, že očkovat se bude, ptají-li se a holt riskuji ten pláč a strach.

Co myslíte, měla jsem být tvrdší a totálně ho vyhysterčit, ale měl by to za sebou.. já nevím, jestli to příště bude lepší, ale i kdyby to bylo zlé, nebudu mít pocit, že jsem ho podrazila. Jak to řešíte Vy?