Anavi, asi takhle.. mám dědu Honzu, tátu Honzu, bratra Honzu, manžela Honzu a můj otec tvrdí, že už by nikdy takovou blbost neudělal (brácha se měl jmenovat Tomáš) V mejlu a ve všech "neúředních" korespondencích se můj táta podepisuje jako Jan "Novák" st. ml. a přijde mi to úsměvný...

Nicméně po skoro deseti letech vztahu jsem kapitulovala a náš druhý syn dostal jméno po tátovi.. prostřední se jmenuje Jakub (ale jeho jméno jsme losovali z klobouku)

Můj manžel je z těch kteří to ke svému životu řekněme "potřebují" mít pokračovatele.. chlapská ješitnost? Je stejný jako byl můj táta před třiceti lety... a snad za dvacet let si nebude stěžovat

A jak je rozlišujem? Zatím celkem snadno... i když můj muž i můj bratr (cheche ve třiceti letech!) jsou pro své maminky pořád HONZÍKOVÉ... legrační pro skoro stokilové chlapy... nestýkáme se tak často, ale pokud se všichni naši Honzové sejdou v jedné místnosti, tak můj muž a můj syn začínají "Jéčkem" (manžel Jenda a junior je Jeníček). Nejlepší "zdrobnělinu" vymyslela Honzíkovi ségra.. říká mu Honzuláš

Nevím jestli jsem ti tímhle elaborátem pomohla nebo spíš nasadila brouka do hlavy, v každém případě (byť jsem nakonec podlehla) to nepovažuju za šťastné, právě kvůli té otvírané poště, kvůli telefonům (i když to už je dnes pasé, protože v době mobilů voláš jen tomu kterému chceš, ale v době pevných linek pořád musíš upřesňovat jestli chceš "staršího nebo mladšího"), pořád sebou ponesou to že budeš muset "upřesňovat" kterého máš na mysli. Malej, velkej, tlustej, tenkej, starej, mladej... ale rozhodně se s tím DÁ žít