Mata, netuším
Já se nedokážu vžít do pocitů člověka, kterému na manželství nezáleží a tudíž se ani nedokážu vzít do pocitu člověka, pro kterého manželství nebylo důležité a najednou se to změnilo.
Nevím, já bych v takovém případě asi začala u sebe - snažila bych se přijít na to, co se změnilo, že dřív jsem byla ochotná vychovávat děti jako nesezdaná a najednou mi to vadí. Proč mi to začalo vadit. Jestli mi to opravdu vadí, nebo jestli jsem jenom "umlácená" řečmi okolí (v tom druhém případě bych se asi spíš snažila najít rovnováhu sama v sobě, než hnát do přítele do manželství). Snažila bych se s přítelem promluvit o tom, co se změnilo a proč já jsem kvůli tomu změnila názor na manželství a proč bych byla ráda, kdyby i on se pokusil na ty nové skutečnosti podívat mýma očima. Pokud by si nechtěl promluvit, napsala bych mu to a dala k přečtení tak, aby měl na čtení dost klidu a ne mě za zadkem. V danou chvíli ovšem musím vědět, co chci dělat dál v případě, že partner na změnu nebude chtít přistoupit. Jestli je pro mne manželství natolik důležité, abych kvůli němu partnera opustila i naším dítětem, nebo jestli mi daný stav vlastně až tolik nevadí a pojedeme dál stejně. Blbý je, že v tomhle se kompromisy dělat nedají, svatba buď je nebo není... svatba na zkoušku neexistuje. Pokud bych se rozhodla, že v partnerství už žít nechci i za cenu rozchodu, asi bych to zkusila stejně, jako když se u nás řešil rozvod - na měsíc jsem jela s dětma k tchyni na chatu a nechala manžela doma samotného, ať si v klidu rozebere, jestli by mu život po rozvodu vyhovoval anebo si zkusíme dohodnout nová pravidla soužití. To bych ale rozhodně nezkoušela, pokud by to mělo být jenom jako takové "malé vydíráníčko" v případě, že bych k rozchodu nebyla připravená.