Nemyslím si, že by mi Bůh nějakým způsobem ulehčoval realitu v tom smyslu, že bych se k němu obracela, když je mi mizerně. Přijde mi to tak trochu nefér - když jsem v pohodě, tak Boha nepotřebuju, ale když mám problém, běžím za ním jako malý dítě pofoukat si bebíčko. Jsem přesvědčená o tom, že mi nenakládá víc, než jsem schopná unést a to, že mne staví do těžkých situací chápu svým způsobem jako dar - důvěřuje mi natolik, že si o mně myslí, že v nich obstojím.