Přidat odpověď
Já tě tak moc chápu, my nemohli mít děti celých dlouhých 7 let a když se mi konečně narodila malá, chytla hned na porodním sále infekci a okamžitě na JIP a bojovala o život. Měla jen 20% šanci, že to přežije. Ani jsem tam nemohla být s ní, jen jednou za tři hodiny na chvilinku, zkusit přiložit. Vždy když jsem šla na JIPku jsem se modlila, aby ležela v postýlce a žila. No zdárně jsme to zvládli, dneska je jí 3,5 a nebyla ještě nemocná, až na pár virózek, ale strach mi tak nějak taky zůstal.. Spí se mnou v posteli, nehodlám to měnit, jsem tak spokojená, když si k ní jdu večer lehnout, tak si chytím tu její ručičku a takhle usínám. Jsem prostě šťastná, že ji mám. A když zazlobí, hned si vzpomenu, že tu taky nemusela být a čert vem zlobení.
Předchozí