mila veroniko, nemelas to zrovna jednoduche a obdivuji te, zes to tak zvladla a odhodlala se mit dalsi a dalsi dite, a preju hodne sily do dalsiho usili spojeneho s detmi a hlavne hodne radosti z nich, mas to opravdu zaslouzene...
ja mam tez sileny strach o nasi jedinou dceru, mela jsem ho hned od jejiho narozeni, do te doby mi jaksi chybel pud sebezachovy, ale pote jsem se zacala bat i o sebe, co by delala, kdybych tu nebyla, mam o ni strach od vteriny, co se narodila, a ten strach trva a s postupujicimi lety (ted je ji 3,5) se stale zvetsuje misto, aby se zmensoval...
ja jsem se bohuzel casto rouhala pri prvnim mimcu, ze me to nebavi, ze jsem mela dal chodit do prace, atd. a zaroven tam byl ten sileny strach, snad jsem si to jen svymi recmi kompenzovala...jenze muj zivot v lonskem roce dostal velkou lekci, bohuzel, na jare jsem prisla o mimco ve 23tt, zdrave mimi, umrelo mi v brisku, na podzim jsem opet otehotnela, ale moje tehu skoncilo jako zamlklinka v 10tt...chystam se znovu otehotnet, nevim, jak to zvladnu, ale budu muset, po dalsi diteti touzim celou svou dusi a mrzi me, ze jsem kdy vypustila z pusy nejake to osklive sluvko proti me dceri, tenkrat jsem si tehu uzila, ted to bude spis jen nocni mura, kterou musim projit, abych mohla byt odmenena tim malym rvoucim uzlikem v naruci...