štěpánko:

ne, nedávám jim najevo, že se modlím za tyto věci. S těmi příbuznými probírám svou víru "prakticky", řečmi typu: "v neděli dorazím až před jedenáctou, dřív to po bohoslužbách nestihnu" nebo "ve středu nemůžu, je biblická." Případně "dneska byl v kanclu zase šrumec" - pracuju na maličký úvazek v kanceláři na faře. O Bohu a tak mluvíme s některými, když na to oni zavedou řeč.

To, že se za mne exíkova babička modlí, jsem věděla, ale nevadilo mi to (Nijak mi to nepředhazovala, ale za ta léta se několikrát letmo zmínila). Pro ni jsem stejně neuvěřila úplně pravě, byla to babička z dlouhého katolického rodu, narodila se začátkem minulého století, a evangelíci, ke kterým jsem se dala já, pro ni byli přes veškerou toleranci jen o maličký krůček před pohany Ale měla mě ráda a já ji, což je podstatné.

(Taky musím přiznat, že já osobně se zase tolik o uvěření nevěřící rodiny nemodlím, protože věřím, že Pán Bůh si to stejně srovná podle svých měřítek. Věřím, že je pro člověka dobré věřit, ale věřím i, že je možné být blízko k Bohu a vůbec to nevědět. To jsou takové moje osobní malé hereze. Ale znám lidi, kteří se za uvěření třeba svých dětí modlí roky den co den, protože je to z jejich hlediska velice zásadní.)