Ale jo, ale na člověka, který tento zvyk nemá (a nemusí brát nutně jídlo jako samozřejmost nebo pohonnou látku) to působí zbytečně umravňujícím dojmem.
Poprvé jsem to zažila tak, že Růženka děkovala sáhodlouze Bohu, její 3 vycepované děti ukázněně čekaly, zatímco moje děti v rozpacích v nezvyklé situaci rozlily polívku, načež po sobě šly, kdo jako, že je debil.
Evidentně byly v nervu, což zase nebylo příjemné mně, pochybuji, že z toho měl Bůh nějakou prazvláštní radost.
Ten oběd vznikl nikoliv za účelem přátelského setkání, ale měl podobu "pomoc v nouzi"(kterou jsem poskytla), jinak bych si zjistila za jakých okolností budeme stolovat.

Růža mi přišla v ten moment nejen cáklá, ale hlavně poměrně neomalená.