Siddhárto,

jsem jen člověk. Nikdy bych se o něco podobného nemodlila před dotyčnými, ale když můj kamarád zahýbal nemocné manželce, se kterou měl v té době tříměsíční dítě, řekla jsem mu k tomu svoje (je to kamarád a servítky si mezi sebou při občasných kiksech nebereme)... a doma jsem se tiše modlila, aby to pochopil. Je to MÉ přání, s nímž se obracím k bohu. Stejně tak u víry v rodině... modlím se (o samotě), aby mé děti věřily, protože to považuji za důležité. Nechci nikoho násilím předělávat, nechci svou víru či svůj postoj vnucovat, a kdyby mé děti nevěřily, můj vztah k nim by se nezměnil - ale záleží mi na tom, aby věřily. Je velmi snadné být tolerantní a přát lidem různost u věcí, na kterých podle tvého názoru vlastně nesejde; u věcích, na kterých podle tvého názoru hodně sejde, je to otázka balancování a klasického "tvá vůle se staň", IMHO.