Jsem nevěřící.
Jako dítěti mi bylo strašně divný, že děcka ve školní jídelně, co vím že chodí na náboženství, se před tím, než se dají do UHO, nepomodlí.
Tichá modlitba u jídla by mi vůbec nevadila, takové zamyšlení před jídlem, beru to velmi pozitivně.
Ale hlasitou modlitbu před jídlem (kterého bych se účastnila coby nevěřící, o kterém vědí, že je nevěřící) bych brala trochu jinak, no cítila bych se nesvá (jako že se ode mne taky "něco" čeká)... asi jako vegetarián, kterého pozvou na večeři a položí před něho na talíři vepřovej řízek (jako všem ostatním u stolu).
Ale neříkám, že je to situace, ze které by se člověk hroutil. Vegetarián může s úsměvem a slušně říct že děkuje ale maso nejí a já hlasitou modlitbu taky přejdu bez psychické újmy. /ale pozor, to neznamená, že bych chtěla, aby kvůli návštěvě jedné žženy se musela omezovat hostitelská rodina a svoji modlitbu polykat.../
Jak by to bylo v rodině, to nevím. U nás není věřící nikdo. Ale na jedné straně si dovedu představit, že kdyby třeba byla zavedená tradice už od babičky modlení se před jídlem, nepřemýšlela bych vůbec o tom a přišlo by mi to normální. Tam kde jsou vztahy vyjasněné a nevěřící ví, že to není od věřících nenápadná snaha je do něčeho natlačit, tak to podle mne musí být v pohodě.
Pokud bys sovice něco takového ráda doma zavedla, tak proč si o tom normálně nepromluvit s dotyčnýma?