Jsem nevěřící.

Když se někdo modlí přede mnou (např. u jídla, nebo křižuje chleba před nakrojením...), jsem z toho vždycky nervózní a ten dotyčný možná též. Já rozhodně ano, připadám si divně.

Když mi někdo řekne, že se za mě bude modlit, jsem ráda. Beru to minimálně tak, že na mě pozitivně myslí a to je přece krásné. Vím, že každý večer si na mě dotyčný v dobrém a s láskou vzpomene a jsem mu vděčná, mám pocit podpory z jeho strany.