Otázka pro věřící: kdy se modlíte za nevěřící, kdy se modlíte před nimi (nahlas); jak řešíte otázku vhodnosti takových modliteb?

A otázka pro nevěřící: jaké (hlasitě pronášené) modlitby jsou pro vás ve vaší přítomnosti přijatelné, jaké ne?

Abych začala vlastním vnímáním, tak u mne je to takhle:

Například modlitba u jídla. Tu bych chtěla zvládat, ale nezvládám; jen málokdy se zmůžu i na prosté poděkování a hrozně mě to štve; je to jistá tréma, že to bude nepříjemné těm, kdo se mnou u stolu sedí (i doma jídám s nevěřícími). To ovšem považuju za svou prohru :-(

Pak jsou modlitby, aby mí blízcí či jiní nevěřící uvěřili nebo aby pochopili něco, co vnímám jako špatné. Takové modlitby pronáším zásadně v duchu, případně v úzkém křesťanském společenství; je to pro mne důležité, ale modlit se před nimi o tuto věc by si IMHO vysvětlili jako projev nadřazenosti a jejich uvěření bych tím tedy nepomohla (samotnou mne podobné činy vždycky nadlouho odradily, než jsem uvěřila i já, pomalu, bez podobných modliteb).

A pak jsou situace, kdy se třeba nevěřící kamarádce děje něco zlého, kde už možnosti věcné pomoci selhávají; tam obvykle řeknu jako výraz podpory, že se budu za něco či někoho modlit, výjimečně vyslovím i krátkou modlitbu... Dřív byly pro mne i podobné situace "za" hranicí, ale pak jsem postupně došla k názoru, že to snad není vnímáno jako nadřazený pokus spasit někoho, kdo o to nestojí, ale jako pokus pomoci někomu vším, co dokážu...