Tabitho
stále nerozumím jednomu, část dotazu máš v předchozí diskusi, ale vážně bych ráda znala odpověď.
Proč si vy, kteří se zřejmě považujete za pravověrné, tolik libujete v popisu jakéhosi imaginárního utrpení nás "hříšných"?
Pokud je Bůh skutečně milující a všeobjímající bytosti, jakože pro mně je a to bez pochyb, nemá zájem na utrpení, ani hříšníků, to jsme tak, či onak všichni. Milující bytost bezesporu trpí, když si milované bytosti nepočínají správně, ovšem dáš v tomto ohledu ruku do ohně za sebe a za ty, které považuješ za bratry a sestry? Nebo přece jen lišíte hříchy na malé a velké a myslíte si, že ty malé vám projdou?
Bohužel z většiny diskusí s pravověrnými a správnými mám pocit, že si libují v tom popisu a hňácání se v utrpení, které je připraveno pro nás hříšné. Myslíš, že umlátit někoho utrpením a vzápětí Biblí je správný postup na cestě k Bohu. Nikoliv k církvi - jakékoliv, ale k milujícímu Otci nás všech?