Helin mám syna s lehkou DMO,těžký kardiak,postižení páteře,centrální těžká hypotonie,otočené orgány v břiše.Jsme jak na houpačce,někdy líp,někdy hůř.Je to naše sluníčko,pan Brambůrka jak mu říkám.Jsem strašně pyšná na každou dovednost co se naučí a hlavně na to,že přes veškeré prognozy,které zněli,že bude ležák se před vánocema naučil chodit a dneska poprvé zvládl ujít kousek ulice sám.Pro mámy zdravých dětí prkotina,pro mě fakt životní úspěch.tak doufám,že bude bojovat i nadále,snažím se dělat maximum abych ho v jeho boji poporovala.Akorát jediné co vím,že je negativní,rezignovala jsme na svůj osobní život.Nikam nechodím,neumím se už nějak radovat z takových běžných věcí,přečíst si knížku,nebo si třeba dojít ke kadeřnici.Nejde o hlídání,manžel mě ted už klidně zastoupí a i malého nakrmí atd,odcvičí s ním.Ale pro mě představa nechat ho tu celý den a někam odjet,brr,prostě to je nepředstavitelné.Na druhou stranu cítím,že to dobré není takhle se izolovat.Můžu se zeptat ,jak to třeba zvládaj další maminky postižených a nemocných dětí?