Mám trošku jinou zkušenost...syna toho času 5 let, hroutí se do teď, ale neřve nebo nedělá vyloženě scény, ale tiše se rozpláče, slzy kanou a hroutí se mu svět a vypadá opravdu zoufale. Co se týká poslechnutí, když něco říkám, co má dělta a nedělat, tak to je vše v pořádku, není s tím problém. Téměř nevyvádí, když chci něco, co on nechce, resp. dá to zvládniut. Jeho problém nastává, když je něco jinak než si představoval, že to bude a může to být a zpravidla je naprostá blbost např. že já mu otevřu jogurt, že já rozsvítím, že já zavřu auto....te´d už sice chápe, že to musí říci dopředu, pokud to chce udělat sám, ale přesto ho to velmi často (až moc na můj vkus) opravdu rozhodí, on sám to komentuje, že je z toho nervózní a moc mu to vadí, není schopen to zklamání ovládnout (často o tom s ním mluvíme a vedeme, aby vyjadřoval, co cítí atp.)Podle mne je důležité vypozorovat KDY se to stává a zda jde vyloženě o testování hranic, co mohu a kdy jde o něco jiného. Když byl menší, tak moc nemluvil a často jsme si mysleli, že se právě vzteká z jinýc důvodů a on byl např. úplně hotový, když jsme šli ven a šprajcnul se, ne proto, že jsme šli ven a on nechtěl, ale protože já zamknula a on to chtěl, ale neuměl si to v sobě zformulovat a to zklamání z toho, že se to nestalo ho úplně rozhodilo a nás to samozřejmě nenapadlo...až když pak lépe mluvil, tak to řekl a byl klid :) Takže nám pomohlo hodně komentovat, co děláme, proč a co budeme dělat a on časem se včas naučil dát signál, že by chtěl do toho zasáhnout a hlavně JAk tj. ne že si např. podá sám jogurt z ledničky, ale že si sám podá lžičku. Jinak v období hromadění scének i časté objímání, hlazení atp. ale každý prcek je jiný, takže přeji hodně štěstí při hledání Vaší cesty JAK NA TO :)