Já na mše za zemřelé členy rodiny nechodím, konají se obvykle mimo můj dosah, ale tchýňka (kalotička) mi vždycky pošle datum a čas a já se v té době pomodlím. Ačkoliv bych asi jako evangelík podle názoru většiny svých spoluevangelíků neměla Jenže mi připadá přirozené myslet v modlitbách i na ty, kdo zemřeli. Zároveň nevěřím v očistec a tak, věřím v rozhodování v okamžicích smrti... mám ale v hlavě takové vnitřní zdůvodnění, že Bůh, který je nade vším, je i nad časem, a ví, kdo se za umírajícího teprve bude modlit. A možná to Božím prostřednictvím ví nebo cítí i ten umírající, že jsou tu lidé, kteří ho milují. A pak taky Bůh ví, že je to i modlitba, kterou jemu - Bohu - říkám "záleželo a záleží mi na tom člověku, Pane, a přeji mu být u Tebe, toužím se s ním ještě někdy setkat", čili vlastně modlitba pro mne.... A pak jsem zároveň přesvědčena, že na našim přímluvách ani moc nezáleží, protože Bůh je milosrdný a milující. To všechno dohromady