Ahoj holky,
zdravím Vás po delší době. Taky po každé cestě autem nosíme sedačky domů, aby je někdo neukradl. Občas si připadám paranoidní, ale při představě přeřezaných pásů a okamžitému vydání peněz na nové sedačky, se rychle zklidním.
Jinak jsme od školky taky ustoupili. Dohodli jsme se s manželem, že tam Adama dáme až za rok. Je to fakt honička, hlavně ráno. Aby to Adam psychicky v pohodě zvládnul, měla bych pro něj chodit po obědě, než si zvykne. A to je problém, protože David má spát. A nevydržel by to. Adam o školce nechce ani slyšet, když jsem opatrně o ní znovu začala, měl hned "nakrajíčku". Nechci ho tedy stresovat. Myslí si chudáček, že zatímco je ve školce, děláme doma s Davidem suprový věci, o které on s cizími lidmi a dětmi přichází. Dokonce se mě ptal, proč ho už nemáme rádi. S prominutím - kašlu na to, nestojí to za to. Docela slušně se mnou vyjednával jako dospělý, říkal: "Až budeš chodit do práce, já a David půjdeme do školky. Dřív ne!" Dobrý co?
S hlídáním na tom nejsme taky dobře. Manžel chodí do práce taky brzo, na 6h, ale to jen kvůli tomu, aby stihnul všechno udělat a nepřišel až na večeři. Babičky jsou daleko, takže žádné kino, divadlo, být sami s manželem ... už přes 4 roky. Už jsou pryč ty doby, kdy jsem si myslela, jak jsme dobří, že to všechno (narozdíl od mé sestry) zvládáme bez pomoci. Jakoby nás za to měl někdo pochválit. Je to blbost, doplácíme na to jen my sami. Ale jinak to nejde. Teď řeším situaci, jak to udělat, když potřebuju dojít k lékaři, aby mě zkouknul a objednal na chirurgický zákrok (nechám si odstranit pihy) a musím s sebou vzít děti. Manžel nemůže a tak to asi jinak nepůjde. Jak na to, co?
Moc Vás zdravím a přeju hezký den a večer.