V Řecku jsem před pár lety chvíli žila. Pokud jde o jazyk, není to tak hrozný problém. Já jsem taky docela na jazyky šikovná a za tři měsíce jsem se už domluvila řecky to nejdůležitější, co bylo potřeba. Neměla jsem tam nikoho na překlad, měla jsem malinký řecký slovníček a s pomocí angličtiny jsem se tak nějak doučila další slova.

Horší to bylo s mým počátečním nadšením z Řecka, jak psala Fialka. Byla jsem tam na dovolené, absolutně jsem se nadchla, jací jsou tam úžasní lidé, přátelští, atmosféra úžasná, prostě všecko bezva. Pak jsem se tam vrátila a chvíli tam pracovala a žila a v běžném denním, neturistickém životě už ledacos vypadalo jinak. Možná jiná povaha by to lépe snesla, ale já jsem zvyklá na spolehlivost, férovost, zodpovědnost. A Řeci stejně jako jiné jižanské národy jsou prostě hodně free. Vysmátí, veselí, kamarádští, ale až dojde k problému a člověk potřebuje pomoc, tak se najenou nemůžeš na nikoho spolehnout, nikdo nepřijde včas, nesplní, co slíbil, jsou lehkomyslní, docela sobečtí. Tím samozřejmě nechci házet všechny do jednoho pytle, takoví lidé jsou i u nás a po celém světem a jsou určitě i zodpovědní a spolehliví Řekové, nechci nikoho urazit a nechci tím říct, že Češi jsou lepší. Jen tím chci říct, že mentalita je jiná a v začátku to může člověka zaskočit. Když jsem tam chvíli žila a přivykla tomu, už mi to ani nepřišlo, ale ten přechod byl pro mne (a nejen mne) dost překvapivý.