Lidi mají různé potřeby, ano lidi mi vyjádří lítost a soucit a mě to uleví, zvlášť uleví, když vidím určité porozumění, někdo to tak nechce, ale těch, co to mají stejně, je hodně. Maminky chtějí mluvit o svých zemřelých dětech, to je velká pravda, znám snad jen jednu maminku, která řekla, že o tom mluvit nechce a mnoho těch, které chtějí. Potřebuji ventil a potřebuji někdy mluvit o svém dítěti, to je naprosto normální a když to právě v rodině nejde, píšu sem. Co je na tom špatně. Kromě toho s čistým svědomím můžu říct, že v tomto posledním tématu mi o vyjádření lítosti nebo soucitu vůbec nešlo, hledala jsem řešení a až na pár větiček na koncích příspěvku typu přeju hodně sil, jsem s tebou atd. mi nikdo ani lítost moc nevyjadřoval, psali své názory na to, co je předmětem tématu.
Ale když na mě někdy padne velký stesk a cítím bolest, tak mi skutečně pomáhá, když se vypíšu a pak si čtu příspěvky, které vyjadřují soucit a porozumění, to mi uleví a zase najdu sílu jít dál. Všimla jsem si, jak to některé dráždí, jak jim to vadí, no a to zase nechápu já, proč. Každý jsme holt jiný, máme jiné potřeby. Kromě toho ne všichni jsou mi úplně cizí, mnohé mám ráda, i když se osobně neznáme. A že to píšu veřejně, si myslím, že se nemám za co stydět, píšu upřímně a pravdivě o věcech smutných, které mi život přinesl, ale píšu o nich také s nadějí a láskou, tedy aspoň se o to snažím.