Calpurnie, u křesťanů se to má tak (ideál, který často v dějinách reálně nebyl, co si budeme povídat): život od začátku do konce je Boží dar a jako takový nedotknutelný, proto žádný člověk si nemá na život sahat (ani nikomu dalšímu), protože není pán nad životem. Začínat a končit život patří výhradně Bohu.

Kdo si na život sáhne, odmítá tak možnou Boží pomoc a milost a to je bráno jako hřích - neuctivě nepřijmeš řešení, které ti nabídl milující Stvořitel.

Není to tak jednoduché, pletou se do toho ještě okolnosti typu nemocí atd., kdy člověk nejedná příčetně apod.

Věřím, prostor pro milost je i ve chvíli, kdy dotyčný už smrt nemůže odvrátit, ale přesto se k Bohu obrátí.

Jiná náboženství to chápou jinak, myslím, že ústřední idea je vždy to, jak je život pojímán (danost, přirozenost, dar...) a z toho se to pak odvíjí.

V islámu sebevražedné atentáty nebo v u Japonců kamikadze je hodnoceno jako sebeobětování pro víru a její šíření a tudíž chvályhodný hrdinský čin.