Mili, a poradila ti tedy ta psycholožka, jak máš přimět ostatní o Milence mluvit? To prostě nejde. Nemyslím, že bys měla být sebedestruktivní ve svých ohledech na ostatní. To skutečně vede akorát k psychosomatickým i jiným potížím. Nemusíš na rodinu brát ohled v tom smyslu, že ty o Milence nikdy nebudeš mluvit a tak podobně. Ale nemůžeš od nich očekávat ve smyslu nároku, že jejich reakce budou takové, jaké by sis přála.
Z toho, co od tebe během let čtu, mi spíš vyplývalo, že ses snažila rodině opakovaně sdělit svou potřebu o Milence mluvit, vytvořit si vzpomínkové rituály a podobně. Ale oni na to z nějakého důvodu reagují negativně a ty jsi tím znovu a znovu zraňovaná... Proto mám dojem, že je možná čas na nějakou změnu...ale nemůžeš zaručit, že přijde z jejich strany. Změnit můžeš jen sebe (s Boží pomocí a z Jeho milosti).
Já sama jsem také typ člověka, který o svých bolestech potřebuje mluvit, sdílet je s ostatními, a moc nechápu ty, kdo to "mají jinak". Ale musela jsem dojít k tomu, že je potřeba dát druhým skutečnou svobodu prožívat věci po svém. Jinak budu svazovat sebe i druhé. Až jim tuhle svobodu dáš, tak třeba sami najdou způsob, jak o Milence mluvit. Ale zatím jsi měla iniciativu vždycky v rukou ty. Možná, že když ji pustíš, tak ne hned, ale časem dostane někdo odvahu se jí chytit... a nebo taky ne. Tak či tak, přeju ti, abys došla vnitřního pokoje bez ohledu na to, jak se budou chovat ostatní. A věř mi, vím, že to vůbec není jednoduché.