V Koránu jsou také používána arabské rozkazy "bojujte" (džáhadú) a "zabíjejte" (kátilú). Termín "bojujte", od kterého je odvozeno slovo "džihád" (boj, úsilí) má význam "usilovat", "odporovat něčemu", "postavit se něčemu", "bojovat proti/s něčím" ve všech kontextech, v jakých ho chápeme i v češtině, džihád, neboli boj proti a) svým špatným stránkám, boj sám se sebou o sebezdokonalení b) proti bídě, chudobě c) proti zlu, nespravedlnosti d) za nějakou dobrou ideu a její prosazení e) proti nepříteli, okupantu, tyranovi... Výraz kátilú - "zabíjejte", "válčete" či "bojujte" (ve smyslu se zbraní) je užší a označuje ozbrojený boj. Islámský zákon si je totiž vědom, že ačkoliv je mír přirozeným stavem věci, nemůže nikdo zabránit tomu, aby se nevyskytl také stav patologický - tedy válka. Upravuje také zákonnými prostředky stav války. Ohraničuje však válku jako nejzažší mez, poslední možné řešení, jako specifický případ, kterému je třeba všemi způsoby předcházet. A toto poslední možné řešení je pouze ve dvpou případech. 1. je-li napadena muslimská země nebo komunita muslimů v nemuslimské krajině, mají tito jedinci podle islámu povinnost bránit se proti útoku. Tzn. klasická obranná válka. 2. pokud by nestačila vojenská síla místních obyvatel, mohou být tito (a to je povinnost dané komunity, nikoliv každého jedince) podpořeni muslimy z jiných území. Z úhlu pohledu těchto posil se však již jedná o útočnou válku, protože jejich země, nebo komunita není útokem bezprostředně ohrožena. Tato povinnost pomoci bližním v nouzi vyvěrá z příkazu jednoty a bratrství všech muslimů - vědomí ummy. Vztahuje se rovněž na spojence muslimů, kteří jsou sami jiného vyznání. K těmto muslimy váží smlouvy o spolupráci a spojenectví, které po muslimech vyžadují pomoci a podpořit i je. O tom hovoří veškeré verše "bojovného" a konfrontačního charakteru, jako:
A bojujte na stezce Boží proti těm, kdož bojují proti vám (Bakara:189)
A bojujte proti nim, dokud nebude konec svádění od víry a dokud nebude všechno náboženství patřit Bohu. Jestliže však přestanou, pak skončete nepřátelství, ale ne proti nespravedlivým. (Bakara:193)
Jděte v boj lehcí i těžcí a bojujte majetky i osobami svými na cestě Boží! A to bude pro vás lepší, jste-li vědoucí. (Tewba:41) a další.
Některé verše se vztahují spíše k boji vnitřnímu (za sebezdokonalení), jiné vyhrazují právo potrestat zradu spojenecké smlouvy atd. Všechny však lze sjednotit pod ony dva výše vzpomenuté typy ozbrojeného boje. Z životního příběhu proroka Muhammeda صل الله عليه و سلم se při bedlivějším studiu dozvídáme, že všechny války, které ve svém životě vedl (a bylo jich vzhledem k reáliím pohnuté doby celkem hodně) spadaly buď do toho prvního (tj. obrana) nebo druhého typu (tj. podpora souvěrců a spojenců). Vidíme, že ozbrojený boj proti křivdícím a nevěřícím nemá charakter násilného šíření víry.
Navíc existuje celá řada pravidel a omezení, vztahujících se k válce a k vedení bojů, jako je absolutní zákaz napadat civilisty, země, které nejsou ve válečném stavu s muslimy, nedodržovat příměří, vést vyhlazovací taktiky vůči nepříteli atd. Jak popisuje verš: Nechť nenávist k lidu nevěřících vás neuvede do hříchu tím, že budete nespravedliví. (Máida:8)
A Bůh nejlépe zná