Nesnědli bychom to a mindrák nemám. Udělám si kokosovo piškotovou tláču a nazdar. Něco stejně přiveze v krabičce máma, tak co.

Rozhovor:
M: budeš píct?
já: ne!!!
M: proč ne?
já: my to tolik nejíme, škoda práce.
M: mně se taky nechce píct
já:tak nepeč
M: ale něco napeču
já: hmmmm
M: chceš přivízt krabičku?
já: ani ne, jak chceš, je mi to fuk, stejně se to tu nesní
M: ale co dáš návštěvě???
já: utopence (jsou to chlapi šachisti)
M: no já napeču a přivezu ti
já: není potřeba
M: joo, přivezu to a dělejte si s tím, co chcete.

má cenu se s ní hádat??? Ten její důvod, proč mi to dát není, abych si pochutnala, ten důvod je čistě sobecký. Ona prostě neunese pomyšlení na to, že si nějaká návštěva o ní bude myslet, že mě vychovala tak špatně, že ani to cukroví neupeču a radši ho udělá. Každý rok slibuje jak už nebude píct, že se na všechno vy... a stejně pak nakluše a vytahuje se, kolik má druhů. Já vím, určitě mi napíšete, jak mám být ráda, že některá máma nebo tchyně na všechno dlabe,ale já z toho budu mít akorát kila navíc Navíc mi při nejbližší přílež...hádce to cukroví vyčte.

Bože, zase tu řeším moji matku, to je nemoc, bacte mě někdo po hlavě.