Tak v prvé řadě mě nesedí už jen to označení "cvokař". Ke "cvokaři" bych totiž nešla, k psychiatrovi, psychologovi a nebo k psychoterapeutovi ano. Ale stejně tak bych nechtěla, aby o mě dotyčný mluvil jako o "pacošovi". Myslím, že to samo označení už vypovídá o tom, jak dotyčného vnímám.
Že ti, co chtějí pomáhat jiným, často mají někde ve své historii cosi, co je k tomu pohlo, to je asi docela známé. Samo o sobě to nemusí vadit, když to mají zreflektované, pak to může být vědomě používaný zdroj inspirace, ne jako něco, co je ovlivňuje, aniž by o tom věděli.
Jestli to nejsou na jedné straně neraálná očekávání večenosti, že pracovníci těchto profesí by měli být nějak celkově osobnostně lepší, mít více věcí vyřešených - to na jednu stranu. A na druhou - přesvědčení, že to musí být ještě větší šílenci než ti "obyčejní", to je druhý extrém, který "pomáhá" v rozhodnutí jejich služeb nevyužít. Mezi tím je spousta lidí, co řeší své dávné nebo aktuální starosti a zároveň jsou s to pomáhat i ostatním, protože umějí udržet hranice toho svého a toho klientského. Jasně, i manželští poradci se rozvádějí a ještě to neznamená, že je to diskvalifikuje pro práci s jinými páry v konfliktu, i psychiatr může mít období, kdy potřebuje pomoc kolegy atd.
Vždycky je potřeba hledat, mít jasno, co chci a když mi dotyčný "nesedne", tak to zkusit u někoho jiného.
Že bych viděla rozdíl mezi dětskými psychology a těmi dalšími, to jsem nezaregistrovala.
Dobrý psychoterapeutický výcvik si myslím, že je základ, resp. aby ho ten dotyčný uměl využít. Na jeho práci by se to mělo projevit, a to platí nejen pro psychology, ale i další pomáhající profesionály, kteří do takových výcviků vstupují (např. soc. pracovníci, pedagogové).