Já to měla trošku jinak, šestinedělí jsem se vznášela na obláčku štěstí, byla jsem hrdá, že jsem porodila miminko a jsem matkou, dítěmi dobře spalo, já byla brzy fit, odpočatá a ... pradoxně ... jsme se začala nudit. Kolem 2-3 měsíce dcery nastal růstový spurt a mně se začlo dělat o moc víc mlíka a myslím, že s tím souvisí můj "pád do popasti". Najela mi deprese, brečela jsem, kudy jsme chodila a teprve v tuhle dobu mi došlo, že se sama už nikam nedostanu, také jsem chtěla dítě někomu darovat, prostě tak nějak podobně, co tu píšete. byla jsme s tím i u psychiatra, doporučil mi antidepresiva, která jsme ale s díky odmítla. Zpětně nevím, zda jsem udělala dobře, nebo ne
Trvalo to v téhle podobě cca do 1/2 roku dítěte, pak se to začlo mírně zlepšovat, ale doopravdy to odeznělo až po úplném odstavení.
teď po druhém porodu opět jsem prožila šestinedělí jak na ůržovém obláčku a teď se blíží malé 3 měsíce a na mě začínají jít chmury zase. Snad to tentokrát ustojím líp, držte mi palce ...