No, Janko, a od toho je již jen krůček k "už aby to bylo". I když teda mi je pěknej obřad ukradenej. raději bych byla, kdyby mě nikdo nenašel.

Poradit neumím: činnosti mě sice "zabaví", ale dále unaví až vyčerpají, takže jsem na to pak zas ještě hůř. To, že se mám objektivně dobře, vím, ale jelikož také vím, že mi to nebrání v depresích, tak je to k ničemu stejně jako pomyšlení, že stejně dobře se mohu mít i v budoucnu.

Těším se na maličkosti, ale protože často nakonec nevyjdou, mám kolikrát strach se i těšit. Nebo se mi nakonec nechce - deprese mě dostihne dřív, než mi maličkost udělá radost, respektive mi nemůže udělat radost, když je mi při ní špatně (znáte to: těžko se dýchý, všechno bolí, pláč na kraji, všechno marné a zbytečné... proč že se točí filmy?!?...)